Moje hlava je moje

Jen tak kousky slepuju,
jak už to tak bývá,
život nás vůbec nešetří,
výsměšně se dívá,
jak marně vyhazuju
svý otázky do povětří…

To jejich mohutné sloupoví,
se svou vlastní rotací
červivých jader dýní a mang,
s tolika věcí, co neznám,
na které nikdo nenapoví,
co vlastně dělat mám,
ihned zpátky se mi vrací
ty mý dotazy jak bumerang.

Možná radši neptát se,
myslím, že je to past
vyslechnout tak kontrastní
a protiřečící rozpravu,
snadno nechat se zmást,
vždyť mám jenom jednu hlavu,
dokonce svoji vlastní!

Tam, kde myšlenek je zahrada,
slova co rodí se v kořínkách bonsají,
nové a nové pořád zasévají,
jak to tam vlastně vypadá?

Jsou to šedivé chomáčky, jak se říká?
Rušno jak na hlavním tahu,
práce náročná a převeliká,
co chce obrovskou odvahu?

Kdopak mi tam velí,
kontroluje líhnutí
a správný chod hřídelí,
mám vynesená rozhodnutí
od vojevůdce hezkýho?

Víš, ať už jsou jakákoliv,
povídám mu tuhle na štít,
volím je já
a jednám podle svýho,
tak jak to má být…