Z podhrudí

Najednou bláznivě začaly tancovat,
aniž by znaly nějakou pointu,
možná snad rozhodni skličovat,
bloudí v mých záhybech labyrintů…

už zase se mi vzpomínka snesla,
prorazila zazátkovanými úkryty,
dnes si zase sednu do tvýho křesla,
tam, kde sedíval jsi vždycky ty.

Bylo by všechno jinak, kdybys tu byl,
nevyrostla by kolem mě ta veliká zeď,
ach dědo, ty by jsi ji celou shodil,
nikdy jsem tě nepotřebovala tolik jako teď…

Ani nevíš, jak to tu visí na jednom vlásku,
anebo víš? Trávíš ten svůj nekonečnej čas,
krátíš si svou poklidnou chvíli
posloucháním mého slabého hlásku,
to jak vzali ten můj dlouhej vlas
a na něj to všecko zavěsili?

Neumím sjíždět ten prudkej svah,
kroky jsou tak těžké a šetrné,
vidíš taky ten můj strach,
jak jednou se vlásek přetrhne?

Kdy to bude, dědo kdy?
Kdypak se zřítím?
Kam mám jít a co říkat,
jednat tak, jak cítím?

Ale vždyť to já vůbec nevím,
jenom že párkrát mě tu zastudí,
vzpomínky pár let spící
s dávným úslovím,
co dere se z podhrudí
a ulehá na líčka,
z podhrudí, tam z plící?
Z hřejivého srdíčka?