Tři tváře

Temné mraky obzor zastřely,
když voj do války vyrazil.
Smrt už jakoby z dálky slyšely,
některé již strach zmrazil.

Nepřátelské linie již v dálce viděti byly,
v očích mužů děs a strach,
někteří se už nadobro zastavili,
a někteří cítili ve vzduchu smrti pach.

A tak ukázala válka svoji první tvář, hrůzu.

Velitelé se pohledy střetli,
nežli mávli na útok,
a tak jak tu včera pomněnky kvetly,
dnes tu tekl krve tok.

Vedle sebe vidíš padnout muže,
se kterým jsi se ještě včera bavil,
teď mu vidíš trčet ze zad nože,
jeho horký dech se zastavil.

Ve svém příteli vidíš střelu z kuše,
a marně se snažíš pro něj něco udělat.
Bolest na těle, tak i bolest duše,
nikdo na jedné smrti nemůže vydělat.

A tak ukázala válka svoji druhou tvář, bolest.

Právě popadá tě strašná zloba,
a v ruce pevně meč svíráš,
už docházejí ti všechna slova,
a vztek už ani neskrýváš.

Kolem tebe mrtvých nepřátel haldy,
a ty sekáš dál a dál,
vztek stále stoupá ti do hlavy,
a zabiješ i posledního, který ještě stál.

A tak ukázala válka svoji třetí tvář, vztek.

Tolik zbytečného zabíjení,
pro jednu hloupou sázku králů,
přeživší se vrací vysílení,
do bezpečí domovských valů.

Zelená tráva se změnila v červenou,
a mnoho mužů již nenajde klid.
Andělé slétají zpívat píseň nadějnou,
když vyhasíná denního slunce svit.

Válka ukáže vždy jen tři tváře, hrůzu, bolest a vztek.