Viselec

Ta tíha zločinu plazí se v tichu,
těžké je žít bez jediného hříchu.
Neodoláš pokušení.
Teď život mezi poctivými možný není.
Myšlenka bloudí mezi vinou a nevinou,
dojídáš večeři, poslední, jedninou.

Spoutaného, oděného jen v lehkém svršku
vedou tě z tribunu k šibeničnímu vršku.
Poslední minuty teď trávíš v hrdosti,
vždyť odpykáš si vše s patřičnou krutostí.
Se zdviženou hlavou kráčíš vpřed,
tvé kroky nepovedou víc ni tam, ni zpět.

Praskání prken jde z pod tvých kroků,
opakuješ modlitbu zbavující tíže posledních roků.
S úsměvem přihlíží poctivci i utajení vrazi,
jejich zásluha k oprátce se však směrem pryč plazí.
Slzavé údolí po tobě nezbude.
S myšlenkou na ono houpy hou zvedá se žaludek.

Miluješ slunce, měsíc, horko i vánek.
To už nepocítíš víc s černou kuklou přes zpocený spánek.
Volnost, pohyb, smích i pláč,
zničila smyčka stažená jak škrtící fáč.
Blíží se konec. Z davu se ozvalo jedno žalostné vzlyknutí,
z druhé strany však plno opilých škytnutí.

Dutě se ozvala padající stolička,
ve tmě a strachu stéká ti poslední slzička.
Vrzání provazu drží se rytmu
bezcitného aplausu a zvonu z rynku.
Jen ono houpy hou, je to tu.
Poslední strach, bolest i žal, odchází v rachotu.

Teď shora díváš se na ty, jenž odchází z vršku.
tvé tělo visí, strnulé, jako by dostalo ledovou spršku.
Necítíš, neslyšíš, jsi úplně sám.
Život se uzavřel jak obrazový rám.
Poslední kdo zůstal, byl jen tichý kněz.
Kdo chtěl, viděl. Kdo nechtěl, viděl též.