Nic

sedím zády proti rozbitému oknu
pár střepů ještě leží na koberci

s odvahou fakírů přecházíš bosá
od umyvadla k posteli a zpátky

dávno už nespočítám
po kolikáté se dá znovu prohrát
a myšlenky urovnané v lepenkové krabici
konečně dávají smysl

plácáš nesmysly
a slzy Ti rozmazávají oční stíny

krvavá chodidla otíráš do béžových prostěradel
a rudá barva Ti ladí k černým vlasům

opíráš se, abys nespadla
a rukou kreslíš zvláštní svastiky
na zaprášený okenní rám

chuchvalce prachu chvíli letí
vzduchem jako motýli
a pak se mění v larvy
co se zavrtávají do koberce

vše je naopak a správně

sedím a mám hlavu v dlaních
snad tak přestane bolet, brzy
když srdce do dlaní vzít nemohu

za pár minut se o to možná pokusím

.. poslední cesta
ke kuchyňské lince.