Metamorfóza duše

Světluščina počestnost se v rouhání mění,
můra nevěříce sleduje to dění.
Vnitřní krása už je pouhé snění,
tohle už pro tebe můro není.

Leť, můro, leť pryč. Leť výš!
vyrazí ti dech to co SPATŘÍŠ.
Pak přivane čerstvý vzduch
a v mozku čilý ruch...

Katedrály konzumu,
produkce bez rozumu.

Náboženství a mamon,
zpívaj' děsivý kánon.

Stále jenom černá nebo bílá:
luxus a sodomie, nebo smrt a bída.

Lidé pořád stejně závislí
na citech a potěšení - nemyslí!

Vítězí jen peníze a pudy,
společnost stále neví kudy.

Vše spásající slepá stáda,
vůdcům lichotivá serenáda.

Lidé podle velikosti soudí
a jak roboti světem bloudí.

Vidí z věcí a jevů jenom slupky,
střádají si peněz kupky.

Přitom tak málo stačí,
až z toho u srdce tlačí.
Tak málo stačí k radosti-
opustit klec malichernosti.

Spatřit jak prázdné jsou atomy,
a že jsme naše těla... A MY!
Chvíli zkuste se v otázkách motat:
Co jsem JÁ? A co je vlastně hmota?!

Kvarky a černé díry,
zvědavost neúnosné míry.

Na velikosti pranic nezáleží,
síla myšlenky je oč tu běží.

Až uvědomíte si jakou myšlenka má sílu,
možná dáte se na novou víru.

Iluzi času a reality
vytváříme já I TY!

A přitom žijeme v poli nekonečných možností,
daleko za hranicí každodenní všednosti.

Propojení kvantová...
Šedá kůra mozková...

Kdo spokojí se s věděním,
že je jen elektrickým vedením?

Sled elektrických výbojů,
v síti neuronů...

A pak sami ve svých očích,
přestanete být jen živočich.
Ten slaboch bez pána,
ulehajíc bez myšlenek na rána.

Každý z nás může změnit svět,
stačí jen přestat lpět!
...na citových spirálách a balady v nich pět.
nad malostí davů čnět.

Přestat se bát a brojit,
na jiných si rány hojit.

Přestat být emocionální obětí,
zhroutit se z rozchodu, truchlit nad smrtí.

Stejně jako ostatní city - můžeme je prožít,
ale nesmíme se z nich složit!

Přece se nenecháme nikým ovládat.
Tak proč emocem tu možnost dávat?

Emoce, jež NEjsou hrou na našem jevišti,
jsou jen chemikálie v krevním řečišti.

Všechny ty duševní neklidy
jsou jen neuropeptidy.

Ten co píše o lásce tisíce krásných vět,
možná píše jen ódy na svůj fet.

A básník píšící kvůli lásce verše plné zlosti?
Pláče nad svou slabostí vymanit se ze závislosti?

Z lásky může člověk kvést,
ale NESMÍ SE JÍ NECHAT VÉST!
Jinak sám udělí si trest
v podobě mlžných klikatých cest.

Až stanete se pánem svých emocí,
odměníte se tělem bez nemocí,
myslí fungující bez pomoci,
ČINNORODOSTÍ horoucí.