Klaun

Přimhouřenýma očima dívám se na svět.
Na víčkách nakresleny květiny.
A nad nohama nebe.
Svět si kolem hýří jako potulný cirkus
a já jsem jediná,
kdo v očích klauna vidí neštěstí.
A slzy.
Kapou mi do dlaní v rytmu jeho srdce.
Květiny těžknou.
A svět, ten potulný cirkus, je klaun
s umělým úsměvem.
Dlouho se nezdrží
a zbydou po něm jen vyjeté koleje.
Po těch kolejích kráčím se skloněnou hlavou.
Za sebou nechávám kopii sebe sama
a věčný úsměv.
V blátě překračuju stopy jiných,
jejich slzy posbírám
a prodám za hrstku štěstí
a krabičku barviček.
Když mě na mé cestě potkáš,
namaluju ti na víčka květiny,
aby tvé oči zůstaly otevřeny.
Dvě květiny.