Za městem

Kabát mu rozervala vichřice,
do tváře metala pichlavou rtuť,
skučela mrazivě, zlá vlčice,
krajině zimní když nastavil hruď.

V čele svých šlépějí ploužil se vpřed,
dále jen, dále, tou bílou vřavou,
daleko za zády zanechal vřed -
společnost městskou, moderní, dravou...

Sám že překážku tvoří vánici,
milejší bylo mu než doma hnít,
krásou z chůze prostotou vábící,
s bláznivou radostí nechal se zpít.

Jeden krok za druhým, levá, pravá,
ve spáncích rytmicky pulsuje krev,
myšlenky jihnou jak říčka hravá,
samo se oddělí zrno od plev.

Na konci šňůrky stop ploužím se sám
a nevím pranic o světě lichém,
jako lék na život rád užívám
nehybnost mysli, věčné a tiché...