Zatoulaným albínem

Svět zahalen v bílé peřině,
v hroudách křupavého sněhu,
na konečcích vloček se vznést,
po úžinách na kluzké skalině
hledávat sečny souběhů
těch tisíců rozevlátých cest.

Do cukru obalil jehličí,
v našlehaném kopcoví pasáček
svým vstřícným hlasem zakřičí
do ohrad kudrnatého ovčína,
k oku přiloží si hledáček,
kde jsou ty ztracené stopy albína?

Podle vznášejících obláčků dechu,
až k iglú a ledům zamrzlých chýší,
po polštářcích ozdobeného mechu,
tam v dáli ztichlé prosby slyší…

bere si hůl a za slovy se vydává
pasáček milý jezuitský,
na chvíli zamyšleně postává
a poslouchá, vždyť ten hlas je lidský…

V chomáčkách na beránkovu hřbetě
hledá odstíny albínové pleti,
kde jen se skrývá v tom bílém světě,
v jaké jen větvové spleti?

Slyší jak kráčí pryč a vzdaluje se,
vždyť tam jsou jen nesnáze,
do mlhy slova svá roznese,
pasáček zašeptá mu: neodcházej..

..neslyším.