Krajina uzrálého ticha

Trumfům
zteřelých rukávů
přestává kdekdo věřit

Nemalí velkým
obilným úsměvem
měří
nevelcí
do taktu
neotřelou lžičkou
dirigují malým
„Přežít“

Kolemploucí violkově vábí
„Přijď v království mé..“
„nespi...“
„vzbuď se“
„vstávej“

Kontrolka blikne.
(„Non serviam, *
- raděj mávej!“)

Dál jít.
Vidět.
Cítit.
A nechat žít.

* * *

Rozpálená
z niterné výhně
Červenozlatě jihne
Ve svrchníku rodné hroudy
Spodní proudy
všité

Toužím souŽÍT.

Sklouznout hbitě
po bambusu.
V plné polné
.
.
.
do vyhřátého kouta
Zahrady smířeného ticha
Uzrálé krajiny
Kde nesměle se dýchá

Ale svolně..


*lat. - nemůžu(nebudu)sloužit