Vzpomínky na poslední vtěřiny

Stalo se to před pár dny,
kdy vstoupila jsem do téhle tmy
bylo to rychlé
vůbec ne pěkné
nemilé, když člověk zdechne.

Mým osudným dnem
se stala cesta letadlem

jedno přání jsem tehdy měla
abych volným pádem letěla
a přitom se nezabila

s velkým strachem, dolů jsem skočila
posádka letadla se za hlavu chytila
„neskákej!!“ poslední slovo, které jsem slyšela

Nastal čas padák otevřít…
ale kde je?
Tomu nemůžu uvěřit…

Ve vzduchu, stav bez tíže
bez padáku si plápolám
tož nastaly potíže
Svatému Petrovi zavolám...

,,Svatý Peťane,
padák mám v letadle
nejspíš na zadním sedadle,

snad máte v nebi ještě volná místa,
nejsem hříšná duše, tím jsem si jistá“

rychle a jistě blíží se země
rychleji a rychleji
no ty vole…bude po mě

tolik věcí jsem před sebou měla,
teď abych pomalu počítala…

tři…dva…jedna…

a mým domovem je dřevěná bedna…