Tvoje naivita

Na břehu obyčejnosti postáváš
ve svátečních šatech.
V těch, v kterých ráda v neděli usedáš
do dřevěne lavice vesnického kostela.
Upřímně se modlíš,
protože miluješ,
když vzduch se vlní drobnými hříchy.
A nikdy neklekáš na kolena.

Lidé se diví,
že v těch tvých šatech
za studenými zdmi nemrzneš.
A ptají se
jestli vůbec máš
nějaké obyčejné.

"Obyčejné?
Obyčejné ne,"
spíš sobě povídáš,
když jako první otevíráš bránu
a na místo, kde sis udělala křížek svěcenou vodou
dopadnou sluneční paprsky.

Tvá chůze, když se lehce houpeš v bocích,
prozrazuje,
že nežiješ jen pro práci.
A oni nemají sílů ti závidět.

Pozorují,
jak zase nastavuješ dlaně
pro pár voňavých jedných kaštanů.
I když si je už několikrát
v slzách zahodila,
proto, že byly kradené.