Malíř a měsíc

Pro měsíc, co tázal se podzimu,
malíř srdce maloval.
Nevěřil v ten správný tvar.
Srdce z pouti.
Okraj z cukru, střed s v medu topí.

Kde lidé mají svojí tvář?
Co ve tmě se ukrývá?
Když já jsem, však prázdný, pryč.

Tepny, žíly, vlásečnice.
Srdce sílí, nabývá na kráse.
Tep mohli vidět, když světu ještě divili se.
Teď slepí jsou a možná proto zničili se.

Malíř u plátna již tiše sedí,
úsměv ve tváři.
Přemýšlí, když namaloval srdci kopii tak věrnou.
Proč jen krev namaloval černou?