Dávný čas

Kapky rosy na polštářích,na polštářích snů,
čekají na lidi těch dávných, pradávných dnů.
Čekají jak mladí pošetilý lidé,
jak víly, jezinky, krásné a lstivé.
Dočkaj se jednou snad návratu lidí,
tvorové překrásní, oni to vidí.
Vidí, že není tu naděje žádná,
na návrat nepřátel, které si žádá.
Před lety dávno tu bývali lidé,
pak na svět dolehli příšery zlivé,
Zničily nadobro krutý svět náš,
potom už nestačí, že lásku máš.
Sami se zničili bláhový tvoři,
nevěda pomoci, krásně tu hoří.
Pak už jen hoří...