Přeplněná kapsa

Udržet se v duševním souladu,
snad pro klid svůj vlastní,
šla jsem tam k nim dozadu,
vypadali tak šťastní…

nečekala jsem, že budu taky
a dál pokračovala v mlčení,
jen škvírou mezi žaluziemi
pozorovala oblaky,
nevnímala,
počítala baráky,
okna s mřížemi
a jenom kývala
svýmu rozpoložení.

Bylo to fajn
nemuset odpovídat,
mezistěně
houpat nohama,
jen tak přemítat
a necítit se sama
opuštěně.

Proč tak mluvili,
copak lidé potřebují
svý slova rozdávat,
aby se jich zbavili,
ztěžklou ozvěnou
hlasitě klít,
kapsy vysypávat
a prázdný je mít,
vždyť já mám tu svou
tolik přeplněnou…

A dál podél parapetu,
podél tajné říše,
v rozpáleném zasklení,
pro sebe si broukala,
neslyšně tiše
a nikomu neukázala
tu siluetu
svýho myšlení…