Pátý den o chlebu a vodě

Den vystřídal pustou noc plnou stříbra
paprsky sluneční jako chapadla
na mou temnou tvář dopadla
věděl jsem že tu nebude ni spižírna
přecpaná pozlátkem knížete - rabína,
ba ani kapka rudého vína tu nebude
oh ty můj podivný, smějící se osude

Spánek řídký jako krev mrzáka
a podestýlka, víra chudáka
že však i pátý den budu osaměn?

Žádné potěšení ve skrytu známé tváře
jen čtyři stěny a hlava jež se táže
jak je možno že na mě zapomněli?

Na flusanec hořkého utrpení
krysa se vrhne v čisté beznaději
kam poděl se s loutnou svět ?

Nezbývá než - li doufat a pět...
k tomu pět okoralých kůrek chleba
jako diváky bez smyslu pro pravdu
kulisy kámen, chladný ten je třeba
a černočernou tmu jako hradbu
a když jejich slova jak jepice stárnou
tak teď si poznají tyrana s tváří jednotvárnou !