Umřu

Zemřu a budete mít klid.
Zemřu.
Zemřu až zajde slunce svit.
Zemřu.
Nikdy už nic vám nepovím,
navždy zamknu hrdlo svoje.
Lůžko z perel si utvořím,
nepodepíšu se již „Tvoje“.
Nechám Vás v tom Vašem světě,
konečně nebudete muset nic řešit.
A v té nejkrásnější piruetě,
samy sebou se můžete těšit.
Tolik vás miluji,
budu Vás chránit.
To nad hrobem slibuji,
váš život bránit.
Ale nesnesu již jízlivost,
je to strašný hřích.
Budím ve vás jenom zlost,
krásné však, když smích.
Jenže teď už nepřehluší,
světlé chvilky srdce bol.
Rány co do něj buší,
Odtrhávají jeho stvol.
Nechtěli jste znát mě celou,
větší měly jste prý starosti.
A já každou noc probdělou,
měla svoje tajnosti.
Vy trápíte především sebe,
a mě to bolí.
A teď mě asi z toho zebe,
když krev se odpojí.
Tu náhle přestává mě všechno trápit
a miluji vás ještě víc.
Nyní nechávám se bílým světlem lapit,
možná letím na měsíc..

Že by měla trápení snad?
Že by byla sama?
Že by jí zlý osud do klína spad?
Kdo byla naše Anna?