Stádo

Utopen v zoufalství, umořen hádkami,
tvář plná vrásek již uvadá ku zemi.
Nesklání se ovšem z pokory, či bázně,
ani ne z obdivu, slušnosti, neb kázně.

Sklání se únavou, která je důsledkem
vzteku a hněvu, co vyvstal s tím úsudkem:
Nač jsou mi znalosti, rovnice, ortele?
Mám chutí sto říct: JDĚTE DO PRDELE !

K čemu mě učíte takové hlouposti?!
Vždyť život krátký je, a samé starosti.
Jak má mít člověk rád a čím se zavděčí
a jak se radovat – proč TO se neučí?

Snadné je hodnotit člověka dle jiných
dobytčat ze stáda školami povinných.
„Když já to umím, tak ať on též umí to!
A pokud ne – pak tuze je mi líto…“

Ale že každý je jiný a má jiná
přání a touhy, se často zapomíná.
Nesuďte lidi jen z toho, jak studují.
Poznejte radši, co opravdu milují.

Znám hodně z těch, co jsou chodící knihovnou.
Nemám si s nimi co říci. Ať prominou.
Myslí si, že je to jen a jen vzdělání,
které jim zaručí přízeň a uznání.

Znám také pár těch, jimž „hloupí“ se říkává.
O jejich lidství se vám jenom pozdává.
Proč jimi ta lepší společnost pohrdá?
Stejně jak vy jsou přec jedněmi ze stáda.

Sedím teď nad stolem, učím se blábolům,
a to jen proto, bych dostal se k titulům.
A až je dostanu, až bude chvíle má,
pak přejdu do stáda těch "lepších" volů já.