Zvonek luční

Skláním se ke kopretině,
šeptám ji tiše a mile,
že můj zvonek už necinká,
jsem dívka prostinká,
co spolkla slova,
duše její však nespinká.

Stonkem teď radost
i smutek protéká,
nikdo však neví,
kdy chvěji se jak
osika.

Ráda se směji s přáteli,
z kalichů chvětů
pijeme veselí.

Luční lázeň
a sprška slov
pohladí mě vždy
na duši,

snad modrý liter,
laguna múzy,
měl by mi dáti za uši.

Ptáte se za co,
milí modrásci?

No přece za to,
že už tu téměř nepíši!