V

Na rukou mám krvavé šrámy. To mi však nezabrání v tom, abych si ubalil cigaretu a poskytl svému tělu smrtící oblaka. Cítím, jak jsem otupělý a unavený, záchrana v podobě polibku života je nanejvýš nutná.
Zvony zvoní, volají mě zpět do říše oranžových robotů, kam se tak nerad vracím. Krvavé galeje mi však poskytují alespoň čas na přemýšlení, čas na samotu.
Až mne pustí na svobodu, doufám, že bude svítit slunce...