Už nemám slov

Celý život myslela jsem
že všechny tiché radosti
vložím na bílý proužek papíru.

Celé roky věřila jsem,
že mou bolest a starosti,
sepíšu/a že toho bude nadmíru/.

Však někdy se cesta vlní,
tam kam nechci jít,
a bolest již není múzou.

Žádné sny, ty se nevyplní,
Jen reality ostrý břit,
jež pěje píseň spolu s lůzou.

V tíži šedých mraků denní obyčejnosti,
nese se táhlá symfonie noční zoufalosti.
Nejsem schopna seskládat myšlenky.

Jen zvuky ticha dají ozvláštnit ponurý a šerý svět.


Jen nutkavá potřeba rozloučit se dlouholetým partnerem,
který dával mi naději.
Donutila mrtvé prsty rozložit na klávesnici.


Tedy rozloučím se s modrou krajinou, s literem.


Básník, jemuž bolest vzala slova