Dnes a tenkrát

Zrovna sleduju svá slovní spojení,
za chvíli se zkroutí v bocích,
odlepí se z obrazovky,
tělo mi zkamení
v těch každodenních útocích
nepovolených zákrocích,
nejdřív koncovky,
pak kořeny
..a už to pojede…

Co třeba ten pán lesa
s metrákovou kládou,
svůj revír zase česá,
letos stejně jako vloni,
statný dřevorubec
na povozu tažných koní.

Nebo taky námořníci
u rozbouřenýho moře,
když jim je zima,
zapálí si svíci,
zalezou do podpalubí,
jo, teplo je prima
v té jejich komoře.

Pak zahřejí si tváře
a jako vždycky pozorují
roky zamrzlý rybáře,
nebylo jim pomoci,
přestali dýchat
v posledním dnu
polární noci,
jaká smůla.

Anebo třeba já..

v sítích vlastních přešlapů
zaháním spoustu chmur,
když občas věci nechápu,
někdy jsou docela těžký,
údaje oběhů a rotace glóbusů,
rozbory buněčných struktur,
kovy nízkoteplotní,
výpočty bláznivých sinusů
a x-té rovnoběžky
a hlavně
lidé samotní…

No nebylo lepší
učit se vyjmenovaný slova
a kreslit obrázky,
do jednoho rohu sluníčko
a do druhýho básničku:

Jeden pejsek v boudičce,
říkal hafi kočičce.
Zajíček mu dupal na střeše,
ať mu pejsek mrkvičku přinese.
Motýlci tam létali,
ptáčci pěkně zpívali.

Tak to bylo od holčičky,
tehdy devítileté
a teď…

…teď už je všechno jinak…


*Obrázek pošlu na přání :)