Mrcha

Rozsápaná v tisíc kousků stále nemám dost.
Pořád pálí uvnitř duše za činy mé zlost
a lítost...
a bolest....
a pošlapaná důvěra...
Můj ty bože, jak jsem mohla, když jsem vlastně nechtěla?
Do bezesných nocí vzpomínky se vkrádají,
a i ze snů živých na světlo se sápají.
Víc než moje svědomí,
snad nic mě tolik nebolí.
Lítost slz mi oči zkrápí,
i po té době mě to trápí.
Poznala jsem mrchu v sobě,
co ublížila mě i tobě.
Možná žes mi odpustil,
já sobě však nikdy ne.
Možná, žes i zapoměl,
pokud to však vůbec jde.