Při pohledu na svět

Sedím, nohy v přílivu ponořený
a čekám, co vlny mi tu přinesou,
co přehoupnou za ostré kameny,
jaképak zrnka písku roztřesou…

sleduju nádherný klid
toho panujícího bezvládí,
při pohledu na okolní svět,
co každou chvíli voda uhladí
a může zase dál a dál snít
o začátcích nevypsaných vět.

Dřepím a dívám se na ztichlé prérie,
kam mušličky nastřádá,
na zlatovění zářivého pobřeží
duny pláže pečlivě omyje,
copak na tom tak moc záleží,
jak člověk vypadá,
a já myslela,
že hlavně na tom jaký je…

jakými cípky lastur nám oceány
ty zátoky srdcí vyskládaly,
v ty naše rozechvělé membrány,
kam zčeřené soli zasténaly.

Jakými paprsky zrcadlil do hladin,
z odrazů tolika různých tváří,
až do úkrytů schovaných úžin,
jak jen tam každý sám,
marně hledajíc v cestáři,
mola od bouří suší
a jakou vlastně vánek nám,
jakou přivál duši…