Kohout zakokrhá

Není co říct
magnetofon ztratil pásku
je konec hraní
běžte si po svých
na polštářích rozlévá se lesk
zaschlého inkoustu
a básník kreslí křídou
do písku poslední slova
svých vzletných citů

Odešla jsi lásko
dřív než zachytil tě
cherubín bílých labutí
a světla ramp co z pódií
zažíhají věčný cit
Máš na víc a já se potácím
nad propastí co v mlze ztrácí
smysl bytí

Až lásko spatříš úsvit
a zavřeš oči nad mou propastí
já křídla svobody složím
na bedra vezmu úděl světa
protože bez tebe nebudu nesmím
nechci dýchat
nechci usínat
Máš v sobě moje dlaně
co ve tmě hledají spásu
ve studánce něhy
Však dřív než úsvit
tvůj květ rozevře
nad sebou uvidíme nebe
a pod sebou zkropený osud
věčných milenců

Já lásko odcházím
do věčných lovišť spát
a až se vrátím
kohout zakokrhá
i tobě