Anděl z pátého patra

Noc zatáhla
paraván vůní
za dnem

tma
voní tabákem
vanilkové smyslnosti
a černým sametem čaje

objímá mě
zkřehlou
váhavými obrazy věčnosti
a zbytky snů

vtírá mi do kůže
jemný písek něžností
již známého rukopisu

tichost
pozdních hodin
zbavuje mě pochybností
jen strach zůstává
a smutek z budoucí nepřítomnosti

vzduch tolik voní
a já všechno mohu

uspat touhu
i probudit chtíč

jen vnímám tu noc

možná pláču

bezbolestně

již dávno zbavená soudnosti

již dávno bez rozumu

o další den víc závislá

na probuzení ze strnulosti

noc voní tabákem

a já nekuřák snílek
vciťuji do svého krevního oběhu
její chuť

je tak ticho

temné a průsvitné

poslouchám jen svůj dech

a na dosah myšlenky blízko

v patém patře
protějšího domu

září jen křídla anděla
zlaté jak čas
který umí hladit

skrývá se

stráží mou bláznivost

mou životní vášeň

bílý mládenec
se stovkou tváří

chybí jen ta tvá

a já se raduji
zpívám sama v sobě
protože tím mi dává najevo
že ty neodejdeš

jsi skutečný
.
.
.
uhasil jsi cigaretu

neslyšně mě objal
svým teplem
kolem saténu
noční košilky

a zašeptal mi do vlasů

Jsi můj anděl!

a já tomu naproti

hebkým smíchem

poslala po ptačích křídlech vzkaz

tak vidíš

jsme stejní

ač žena přesto jako ty

snad jen o slabost silnější

tak nešmíruj

jeho podpis v mém srdci

je snad poslední

tak k čemu

rozhřešení

za tmu

když ještě umím probudit

světlo