snídaně

Káva ranní je horká jako polibek první,
na stole okoralý kousek chleba se nabíd,
navrch dvě vejce volská - z loňska
- nebyli pro mé štěstí, jen včerejší,
nazýval jsem to tedy snídaní.
U nohou mihl se mi můj kocour prevít
a z okna světlo jež si říká sluneční svit

přemýšlím u novin včerejších jestli to má smysl,
proč třeba jest člověku žít od ruky do huby,
věc starou jak vous pravěkých zahltila mysl,
chci k snídani taky slaninu mít a ne tyhle bludy.

Co vymyslet v téhle situaci krajní,
honem nápad s myšlenkou revoluční,
ať nemusím se přetrhnout a nudit ani
pospěš křičí žaludek, hlavo dutá začni.

Kdybych vzal kámen a vložil na šporák,
nechal nahřát a do úst položil,
na to zavařené feferony otevřel a vypil lák
s té bolesti jistojistě bych se pomočil
a i bez toho cítím se zrovna tak !

A jak tak přemýšlím otevřu rum,
poslední láhev co z včera zbyla mi
a až ji vypiju, nabyju rozum,
tak jako po každém nedělním vstávání.

Zapomenu na kávu, polibky i na slunce,
zapomenu na štěstí, kocoura i snídani,
taky na sebe a z lístosti nezbyde ni unce,
bez pochyby,
nemyslím na tebe,
jsem ve snění.