Epitaf

Prší, voda padá z nebe,
stéká s listů, s kamení.
Já tu sedím, ven se dívám,
žal mou mysl naplní.

Zůstal jsem sám, kolem nikdo,
jen déšť bije do oken.
Všechny zvuky, které slyším,
vzkazují, že skončí den.

Stále čekám, ale na co!?
Že snad přijdeš bez ptaní?!
Nevěřím už. Příliš dlouho
nepřicházíš, má paní.

V pokoji tma, v srdci prázdno.
Smutek dává vzpomenout
na chvíle kdy po tvém boku
chtěl jsem moře přelétnout.

Neslyšíš mě. Kdybych volal,
za blázna mě budou mít.
Málo lidí ve svém spěchu
dokáže mě pochopit.

Prší voda padá z nebe,
stéká s listů, stébel trav.
A já sedím, ven se dívám,
píši si svůj epitaf.
Olomouc 2005