Deoxyribonukleová

Minuty mě tak neúprosně dohání,
ani netuším, kolik ztrácím,
když dál posílají vteřiny
a já zase do ústraní
zpátky se vracím
do těžkýho hledání
té své krevní skupiny…

každá je tolik jiná,
ze schránek vodivých těl
s ostatními prolíná
oka vzdušných děr,

neovladatelně se vyklání
a mizí jak stíny
v rozbřescích nebe,
kde tiše ji tíží
podstata chování,
nedefinovatelné činy,
sama tak zděšená,
když pohlíží
do podstaty sebe,
tak zděšená
ta má DNA…

táhnoucí se večerní tratí
podzemních vlaků,
jednou za čas jen
tudy se proklikatí
a mají vždycky skluz,
v kapkách mokrých průsaků,
v slzavém usínání,
asi čerstvej křen
pořád strouhá,
asi nic ji nezabrání,
leda zblázněná touha
k uvítání múz…

nasedá do jednoho,
šeptajíc další úryvek,
pryč od dnešních spojnic
do zatajených výhybek,
protíná písmena
a vůbec nic,
nikdo je nevymezí,
občas tady,
občas vzdálená,
je tak nějak
na pomezí…