Člověka po řeči, bylinu po vůni

Člověka po řeči, bylinu po vůni

Slyšíš ten tichý šepot, jež těká sem a tam?
Přichází od tamté kasty dívek a dam.
Sedm v kruhu sedí zpříma, oči v střed upřené,
ruce své na hrudi přes hábit skřížené.
Z kápí jim unikají vlasů prameny,
kol rozmístěny jsou posvátné kameny.

Tajemná řeč pronesena tichým sborem
ponouká svědkovi do úst tiché: "Sbohem,
vy zlé čarodějnice proklaté! - Amen."
Uslyšeje ta slova, vzplál moci plamen.
V témže žáru dohořívá zelený život
a muž přestává slyšet svého srdce tikot.

Dolehla k němu známých to bylin vůně:
Heřmánek - pomyslil si, že stůně.
Šalvěj - čaj vařívala mu jeho matka.
Další omamné léčivé vůně, zkrátka,
mámí jeho smysly, jež zmatené jsou.
Obrazy i slova tvoří klamy - lžou.

Mysl mu hýří. O tom nemá zdání, jen sní
na lesní půdě - zapomíná den po dni.
Však nevyrušen tajný obřad stále trvá,
nyní na louce, kde jest posvátná vrba.
Ptá se jedna: "Jak je rozeznat? Po vůli?"
"Člověka po řeči, bylinu po vůni."

Usměje se nejstarší, sklání se k tůni,
by očistila své ruce, jimiž utrhla
bylinu, která pro tajemství zhynula.