nemocné srdce

Nemocné srdce


Šedivá cesta je vedoucí z města.
Divná a šedivá i v lese stezka.
Zvolna jen ubíhá, nohy už bolí,
jdu jenom pomalu, chodím už s holí.
Šedivá tráva, šedivá opona nebe
o zmaru hovoří, a v duši zebe

A balvan na prsou, pod krkem škrtí,
pomalu plíží se hodina smrti?
Dnes snad už? Zítra? Snad ještě zůstanu.
V objetí stromu hledám teď záchranu.

Čas rychle ubíhá, někdy i zpět
daleko, daleko do dětských let.
Divný čas, přeludů, zázraků, někdy nastává,
k tlukotu srdce teď druhé se přidává.

Třpyt dívčích očí, svit slunce ve vlasech,
dívčí už vnady... Má první láska! Se mnou je tady?
Zas vedem se za ruce,hrůzami války a bolu
a slova lásky znějí zas : Navždy a spolu.

Zase jdem přírodou, teď šťastni ještě
a místo jarního deště, padá tu
vražedný déšť střepin
protileteckých granátů

A k první lásce divná hudba nám vyhrává
ryk blízké fronty a válečná vřava.
Výbuchy bomb jsou v ní jak rány na buben,
kdy už to skončí,kdy už to nebude.

Dva páry očí, v sebe zahleděných,
dvě srdce hořící...
Jak hezké to tehdy bylo,
teď jenom kůra stromu škrábe mě na líci
jak jinak to tehdy bylo,jinak se tenkrát žilo

Dva páry očí,dvě srdce hoří
neví nic o světě a velké plány tvoří
Jak krásné bylo by, jen spolu být
dlaň v dlani,bok po boku,životem společně jít
Nevědíc nic o tom, jak krutý je někdy života vír.
Cíl je však jasný!
lékařka, inženýr

Pohádka mládí, krásná to byla,
škoda jen, přeškoda že se též nesplnila.
Proč jenom byl pro ní tak krutý osud?
Co jenom stalo se, že netrvá dosud?

To bylo v noci, letadla, střelba a světlice
zas všechny jednou probudily,
běsněním války oblohu zahltily.
A jako v pohádce když zazní zvonec,
vybuchly bomby, a všemu byl konec.



Na světě patnáct let,krátká je doba
pro ní, pro mě ,i pro nás oba.
Jak anděl přilétla,nejdražší mezi všemi
a náhle odlétla, více už není.
Zůstal tu po ní jen kráter v zemi.

Navzdory času, už přes půl století
žiješ tu stále,žiješ v mé paměti.
Čas rýsuje vrásky, budu už kmet
zůstáváš mladá, svých patnáct let.

Čas nevrátí to, co jednou vzal, a odletí
Nikdy se nesplní po lásce touhy, po objetí.
Vzpomínky vrátit lze,skutečnost nejde.
Jsi-li tam nahoře , snad někdy se sejdem.

Balvan už z hrudi spad, zrak bloudí kolem,
kde jsi,má vidino, a kde se ztrácíš.
Půl století už je to, proč zas se vracíš?
Přijdeš vždy náhle, svět změníš kolem
a duši zaplavíš smutkem a bolem,

Dnes mám, svou ženu, Libuši, dar je to z nebe.
Té jsem už všechno dal,lásku i sebe.
Též dala mi lásku svou, i svoji něhu,
a dar z darů největší – i hezkou dceru.
Obě teď miluji, musím tu být,
na světě zůstat, pro ně chci žít.

Radosti i strasti životem plynou, vadne mládí květ.
Jdem spolu, bok po boku, desítky let.
Dobré i špatné chvíle se střídaly mnohokrát,
jen jedno se nemění:
Mám ji rád!

Zvedám hůl ze země, děkuji stromu
a ty, úzká cestičko, veď mě teď -
- domů!