Hrob života

HROB ŽIVOTA

Touha žít se budí v tobě,
v hlavě tvé, v kostech tvých,
zoufale vše volá po živé vodě.
Doposud jsi netušil, žes žil roky v hrobě.

Byl jsi sám, ač na hřbitově,
v zajetí čtyř mramorových stěn.
Ležel jsi tam opuštěn mezi těly všemi,
srdcem klamán, v rakvi iluzí uvězněn.

Nevěděl jsi, že svět tě klame,
proto nehledal jsi změny klíč.
Jen opíral ses o rakve rámě,
ty, svíce v ledové jámě slabě hořící.

Absolutně bez vědomí,
že tvůj plamen může plát odvážněji,
bez bázně, že umlčí ho něčí dech.
Už tušíš, že nemusíš se krčit v mramorech.

Dnes vyhlásil jsi válku substanci strachu rozpínající se v tobě,
zanechal sebestřednosti a přestal plamen dusit.
Uvědomil sis, jak zvrácené je naslouchat jen sám sobě,
jak nebezpečné je ozvěnu svou v rakvi uvěznit.

Další tělo k životu se probudilo,
další světlo toužící setřít tmu ozářilo hrob kamenný.
Už nežiješ sám, jak tomu dřív bylo,
ale jsou tu s tebou i jiné plameny.

n08