Jen trochu tepla...

Velká místnost
a v ní malá kamínka.
Svítí do tmy
a málo hřejí.
Teplo kdesi v beznaději
marně svádí s zimou boj.
Je téměř nahé a nemá žádný kroj.
Jako láska chtělo by aspoň trochu tepla mojí duši dát.
Hýčkat moje tělo a maličko ho hřát.

Koukám se do toho malého topítka
a posílám k němu svoje přání.
Chtěla bych se k němu přitisknout
nebo aspoň dotknout dlaní.
A vnímat to teplo,
které by prošlo do mých zmrzlých kostí.
Až tam, kde se stále krutá zima hostí
a pořádá jednu párty za druhou.
Snad až tu ty další dva měsíce nebudou,
trochu se ohřeju a roztaju jako ledy v řece.
K slunci se usměju a zašeptám: „Tak přece...“