Hvězdička

Dřív byla šťastná,
byla krásná,
zářila jako slunce,
byla hvězda jasná.
Nádherná hvězdička,
co seděla na nebi,
však chtěla by zpátky,
dolů na zemi.
Chtěla zase vidět,
ten krásný svět zblízka,
že se jí po životě,
na něm stýská.
Kdyby tehdy za lásku,
život nedala,
byla by i teď,
to, co vždy bývala.
Už je z ní jen hvězda,
co na nebi sedí,
na toho, s kým se dřív smála,
jen bezmocně hledí.
A on mezitím na zemi,
proklatě nadává dešti,
netuší však, že to slzy jeho hvězdičky,
máčí mu životem cesty.