Po Západu Slunce

Po západu slunce,
v ruce hořící pochodeň,
v očích slzy,
co svou pravdu ukrývají,
co svou pravdu zvolávají
do noci

Po západu slunce,
až všechny lásky půjdou spát,
až sny rozehrají svoje divadlo,
do ticha
on zašeptá:
Navždy miluju tě...

Navždy?
Nač ta silná slova?
Jen dnešní noc
a dnešní hřích,
pak s Bohem,
zas o dům dál musím jít čekat.

Po západu slunce,
kapičky rosy na kůži
třpytí se.
Volá o pomoc,
volá: věř mi!
Prosí...

Nepros, když nikdo tě neslyší,
zavři oči a uhas pochodeň,
lži a nech si lhát,
dnešní noc
už nikdy znova
nevrátí se

Po západu slunce,
jedna romance
pro básníka,
jedna přetvářka múzy,
líbá ho na ústa
a lže mu

Po východu slunce,
v ruce vyhaslou pochodeň,
na rtech úsměv,
co svou pravdu nepoví,
co svou pravdu zatají.
Na srdci smutek
je nový den...