Melancholie bolesti

Oči otevřené dokořán,
vidí bolest, cítí chmury..
Mami, drž mě.
Co zmůže pohlazení
měkké chvějící se ruky
vytažené z prázdna,
z mučivého ticha
a jisté nejistoty?
Zbývá otázka, zda-li ..
ne, nic jsme nevyhráli.
Nemůžu se už ptát
proč, mami, proč?
Tak mě drž, aspoň chvíli prosím.
Celé tělo se náhle rozechvívá
nepravidelným rytmem
bijícího srdce,
jak dlouho ještě?
Jak dlouho ještě ..
trhaný dech, čelo zalité
horkým potem,
těkající oči
upřené na bílé
kovové mříže
nemocniční postele.
Nerad vás ruším, paní,
ale moc času již nezbývá,
rozloučili jste se?
Drž mě, mami, drž mě!
Třesoucí se paže
a přerývavé vzlyky,
neoholená tvář
starého doktora
plná soucitu.
Kdo ho potřebuje!

Nevlídné světlo
kreslí na zdi místnosti
ponuré obrázky.
Melancholie bolesti
stále..pořád..navždy.
Tiché „mami“ už nikdo neuslyší.
Skomírající dech střídá
matčino zoufalé zajíknutí.