Cestou na hřbitov

Proč si kolikrát neuvědomujeme,
copak nám v tom brání,
přec spoustu důvodů se smát,
k úsměvů rozdávání,
vždyť ty další vteřiny
tolik toho se může stát,
něco, co se nevymaní
dlouho ze tvé skuliny,
smutek zapíchne se kuší
hluboko do tkání,
nastává zvrat,
takový osud,
který nikdo netuší…

Proč si kolikrát neuvědomujeme,
že v dlaních nosíme štěstí,
i když jen po střípkách
rozbitých pohárků,
co bodají do zápěstí,
i když jen po cípkách
slzavých korálků,
pořád je to přece
stříbřité štěstí…

Proč si kolikrát neuvědomujeme
jedinečnost okamžiků,
co opakovat už se nemusí,
neštěstí uvnitř průniků,
co každý z nás zakusí,
co navždy se vstřebá,
až jednou se nerozední,
asi je vážně potřeba
prožít jednotlivé chvíle,
jako by byly
úplně poslední…

Vždyť bylo tolik důvodů se usmívat,
všichni čtyři pohromadě
a zdraví,
šťastní,
jeli jsme
za dědou…

a jednou,
až pojedu sama,
napíšu Ti tam
taky nějaký verše,
slibuju…