Kryj se, světe, útočím

Fantasie zmírá v rukou znaveného básníka,
jež před slují stvůry na kolenou klečí.
Krom něj se stvůrou se nikdo neutká,
to důvod jest, proč usedavě brečí.

Pojďme spolu s ním pozvednout svůj meč,
a stvůru reality vyzvat na poslední steč.
Nebude to souboj lehký, to je jistá věc,
bohužel nás svírá života nedobytná klec.

Osud brání se, rychlý úder střídá kryt,
však konečně náš ostrý oboustranný břit,
projde obranou té stvůry zvané svět,
místo krve z krku ven vytéká pár vět.

Těch pár líbezných vět stejně jak krev dračí,
nesmrtelnost básníkovu zcela jistě značí.
Nyní je čas na ostatní, by svůj souboj svedli,
aby meč zarezlý ve svém nitru ke slunci zvedli.

Meč, jež od dětských let nikdo v ruce netřímá,
jehož ostří v soubojích lítých již nehřímá.
Pozvedněme lidé drazí tuto hračku dětských let,
a společně pojďme nakopat ten reálný svět.

Na zteč...