Vzpomínka na nejmilejší.

Tak co mami, mamčo, jak se máš, tam nahoře?,
jistě skvěle, jak myška v krásné komoře.
A co, jak tam vaří?, máš jak ona sýr plísňový?,
a nebo emntál výborný?

No a co právě děláš?, nuda tam jistě není,
já vím, vždyť je to Boží přislíbení.
Prý tam hrajou na harfy a vůbec je to bezvadný.
Na harfy?, říkáš, že hlouposti, je to tam lepší?,
ano, rozumím, dá se to však popsat s těží.
No jo, že se ptám, chápej, vždyť já to jen tady znám.
Však ty už víš mnohem, mnohem víc,
je tam jistě krásně, proto se už nevracíš.

Jistě na mě, na nás čekáš, doufám, že se dočkáš,
že nás tam u vás v nebi všechny potkáš.
Jak vycházíme tunelem k vám a hle,
v krásném světle mnoho lidí znám.

Vedle tebe teta Lola stojí a taky děda a hned druhý,
ten ze Žižkova co měl tři holky a byl chudý.
A hle, babička Žižkovská,
znám jí také jenom jako dědu z fotky,
ohlý nosík, vřelé srdce, co chceš víc?,
honem jim všem běžím vztříct!

No a co ty další tváře známé?,
nevím, zatím je zde nevidím,
v mé představě tady na zemi,
je to smutné, aspoň tady na zemi
vážně si s tím nevím rady.

Tady na zemi, tady teď, s tou mou představou,
jakoby mezi nima byla silná zeď.
Z jedné strany cihla světlá, plná lásky,
pak vákuum a zas cihla, tmavá, plná špatných věcí,
nic pěkného to nevěstí.

Ale těžko soudit, nebudu se nad tím hroutit,
vždyť nikdo není bez chyby, nikdo nemá aliby.
Jen sami nad sebou se zamysleme a dělejme dobře,
víc než dobře, snažme se,
co zasejem, to sklidíme.