Balada o větru a stromu

Řídké ty stromy, ti poslové lesa,
stojí tu samy a dívají se,
jak život tu běží a ony stojí
neschopni hnouti se z místa.

Snad chtěly by běžet a letět s větrem
v daleké kraje zasít svůj plod,
odletět daleko, snad pryč z tohoto světa,
však kořeny drží je v zemi.

Jen vítr tu dál jim píseň hraje,
o dalekých krajích jež nespatří,
stojí tu samy a poslouchají
jak vítr trávou ševelí:

„Přilétám z daleka, z dalekých zemí,
kde stromy svůj vlastní mají řád,
mohou si létat a hrát si se mnou
a ničeho nemusí se bát.

Však vy, stojící tu řídké stromy, poslové lesa ztracení,
bojíte se lidí jež jednou přijdou a bez srdce vás porazí.
Neslyší píseň co já vám hraji, neslyší vaši tichou řeč,
bez srdce přijdou a mezi vaše bez listů větve vrazí meč.“

To říká vítr co kolem vane a nezná lidských srdcí bol,
zafouká tu a hned zas jinde a hladí krásu nevinnou.

Psáno sedě na ohradě v únoru roku 2002, když jsem na jedné akci dostal za úkol napsat literární dílo na přírodní téma.

Báseň neurčitého staršího data