Moment

Jednou asi po milióntý otevřu oči
a přede mnou stojí Smrt, Samota a Láska.
Všechny jsou nádherný, až se tají dech.
Smrt je flegmatická,
Samota melancholická
a Láska cholerická.

Ucítím tlak v ruce a vidím
jablko ze stříbra. Vypadá
jak vyrobený ze samejch slz.
Dost matně uvnitř rozeznám
něco rudýho, tepajícího rychlostí světa.
Naráz mě to všechno dojde.

„Dej ho té, ve kterou věříš.“
Hlas protne ticho a já vůbec
nevím co dělat. Snažím se…
„Nepřemýšlej o tom, musíš to cítit.“
Zavřu oči a natáhnu ruku,
cítím chlad, slzy a krev.

Až je zase otevřu nikdo už přede mnou není…