Krev a Slzy- Balada prokletého 1. část

1.
Smrt člověka, ale život je věčný

Vypravěč:
Pára šla od úst hrobů zavřených,
tam kde jen temnota tápe tmou,
drkotav zuby a padající lístky okvětní,
brání se květiny před zimou.
V tom kouři z cigaret tma vypadá světleji.
Dým mísí se s párou a květy se dusejí
Umírajíc prosí o milost v očistném plameni
a nedopalky v peklo hřbitov tu promění.

Ďábel:
Příliš drahý a tak chladný se zdá,
když svět se halí do šera.
Bolestně krátký a tak nenaplněn
při procházce smrti- koncem.

Stephen:
Smrt mě nechce nechat osamotě.
Nahý jak východ Slunce
pod němými pohledy,
kritice podroben před ďábly a anděly
s láhví špiritusu v ruce.

Anděl:
S paprsky hvězd tma se laská,
zakrývá světlo duše a já nevidím jas,
krásný pocit trpícího, když kov se blýská
ocel, mramor a náhrobní deska
zavírá dveře bolestných ran

Ďábel:
U velkého kříže prosíc o milost ten, kdo zhřešil.
Slzy krvavé, jak řeka brázdí koryto svých tváří.
Za nehty kůže, jizvy na rukách a nelidské skřeky,
udělal jednou, udělá dvakrát, jeho duše mi patří.

Stephen:
Cítím, jak mě už obrůstá tráva!
Nemůžu vstát a chci už pryč!
Cítím tu zimu, svým nožem mě drásá!
„Bože pomoc! Nechci už žít!“

Anděl:
Boha o život teď prosíš, ale on neslyší tě.
Teď jsem tu já, podej mi ruku, mé dítě.
Mám nabídku, která se neodmítá.
Dám ti dar- možnost věčného života.
Ďábel:
Slzami plýtvá, krve neváží si.
Život mu nabízíš a on má si ho vzít?!
Jsi slepý? Hluchý? Marnost nadevšemi!
Lásky a míru toužící.

Anděl:
Nač prožít pár chvil, ale nedožít se stáří?
Promarnit vše a odejít?
Jen tak tlacháme a ty dychtíš po odpovědi,
zatímco nepřítel obou po světě kráčí.

Ďábel:
Chceš, abych se vzdal toho, co je mé,
a opravdu myslíš, že zastaví nepřátele?

Anděl:
Jen hlupák démonovi slibuje.
Co zklame, je přeci právem tvé.

Vypravěč:
Vrána na kříži hladově kráká,
je jich tu tolik, co chtěli tu krev,
nad hlavou jeho se už smráká,
nastala noc, zadržel dech.
Anděl si s ďáblem ruce podá,
jak když se bílá vleje do rudé,
společný nepřítel a tichá hrozba
oba světy spojuje.
On udělal jednou, udělá dvakrát, čas se mu krátí.
Vzpomínky na včera, truchlí nade dneškem,
strach nad zítřkem, když měsíc se ztrácí,
bolestné kroky, vzpomínky štěstí, zůstanou prachem.

















2.
Pro ty ze země ve stínu Slunce

Měsíčný:
Chtěl bych žít život se Sluncem,
chtěl bych znát jeho zářivý svit.
Teď jsem sám svého boha odpůrcem,
snad odpustí a nechá mě v klidu smrti žít.
Možná jednou náš pán dá,
a budeme moc se procházet,
zabíjet a milovat
se ve svaté zemi bez Slunce.
My, jenž smrt jsme nepoznali,
my, jenž jen smrtí žijeme,
my bolestí nepoznaní,
jen bolestí pole sejeme.
Přes všechno to utrpení a samé boje jen,
trpěl jsem a umíral, bych viděl tu naši krásnou zem
tu zemi naši skrytou před Sluncem.
Čekal jsem a čekal
a konečně tu přeci jsem
děkuji pane Nosferatu
před vznešeným Babylonem.

Uvítací vstupní deska:

Do města stavěného z křišťálu měsíční přicházejí
Město postavili ti, kdož strach vzbuzují a Strachem jsou
Chamtiví a nenasytní chtěli víc, stále víc
Tak poslouchejte měsíční Naši, ať vás nedostihnou
V městě stavěného z křišťálu ulice byly dlážděny zlatem
Po zlatu ve zlatých botičkách se procházeli démoni s výrazem nevinným na jejich tvářičkách
Tož ještě měsíční nevěděli, že Strachem jsou, to oni stavěli zemi zlatem dlážděnou

Měsíčný:
Jak směšné příjde mi to zas a zas
kdo jiný než člověk Slunce budovat by mohl vlastní Strach?
Chamtiví i nenasytní to oni jsou
pro zemi Slunce jsou jen nákazou.
Odepřeno nám bylo nebeských bran
a zalekl se nás i ďábel sám.
Nosferatu chraň nás chraň
kletbu kletbou vrátíme jim daň.
Ani živí ani mrtví, chodíme zde věky,
stále jenom odmítáni mezi dvěma světy.
Nepřátelé „obou“ a přec máme své dary
jednou v zemi bez Slunce, projdeme se tady.

Motlidba měsíčných:
Nechť paprsky tmy se odráží od zlatých stěn
Ti kdož Slunce neviděli, prokleti Ďáblem i Bohem
nechť se kochájí tou nejkrásnější ze všech krás
Slunce buď prokleto, ať žije náš pán Nosferat!

Ze zlaté země seté prachem znovu povstanem
ve stínu Slunce a s milostivým Měsícem
za dne, jenž byl v noc proměněn
se staneme tvým nejhrůznějším snem

Matko všech příčiň, chraň nás!
Matko všech příčin, dej nám sílu!
Sílu bojovat, budiž svatořečena

My ze země ve stínu Slunce přísahámě
v síle a jednotě přetrváme

V nevědomosti nás veď ó veleknězi
nebo v nemilost tvou padneme
buď naší sílou, naším zrakem i myslí
a věrnost ti přísaháme, ó Nosferatu, náš pane!