Svítání

Bludiště lidských osudů,
terč směšných posměšků
a moře slaných kapek.
Těch teplých, které smívají bolest
z mých řas a našeptávají ústům
vlídným hlasem ať mlčejí.

Každý jest jde si svou cestou,
co někam vede… a já?
Já jdu po té, která je roubená
osamělou touhou být jako ostatní.

Bouře,však jasné nebe.
Vůně, přesto kvítí umělá.
Spisovatel, kterému urvali ruce od těla.

Dlouhé jsou chvíle čekání,
oči mé sledují, jak mraky se předhání.
Cloumá mnou zima a strach.
Všude jen špína,prach a prach.
Žádné zázemí, žádná známá tvář,
jen pustina a s čísly adresář.
Víčka se sklání,odmítají vzdor,
není snadné stavět se na odpor.

Už svítá.

Obzor s rozzářenýma očima
vyčkává na okamžik opojení.
Modlím se ke všem svatým
-zda-li nějací jsou-
ať už je opět tma, ve které se schovám.
Schoulím do kouta a obejmu svět z říše snů.
A ráno zjistím, že to byl jen sen..
Prostě život někoho jiného jen…