Přetržené souvislosti

...po nocích
oblékám samotu
jako kůru stromu
do kterého před sto lety
uhodila síla zloby

jsem silná
přetvářkou smyslnosti
cizinka
co mám pod kůží
co na dně sklenky
hledá výkřik do tmy
končící rozkoší náměsíčných

mrazivá
hořím

keř
ještě zvěstující

bílá něha
s rozevlátými vlasy
a nestoudností
zakódovanou
do nahoty
syrových pocitů

dávám

i to špatné co mám v sobě

se stejnou vášnivostí

krutá
trnitá
nejskvělejší

dávám se

celá beze zbytku

na petlice uzamčené dveře
k útěku...

.
.
.
/dotek ticha
přetrhl souvislosti/
.
.
.

to ty mi proudíš krví
jako míza
podobná sladkému sirupu
co si přilíváš do čaje
při společné snídani

jen tvou hebkou přítomností
se dokážu rozesmát
volností křídel
zapůjčených od vlaštovek
.
.
.
tma nadrzo proniká do těla
a ty jsi ten nejbližší
tím naprosto neuchopitelným
nejsladším smyslem
obyčejné samozřejmosti...