Máš oči dračí

V příboji mořských vln,
necháváš své vlasy vát,
s rouchem od Evy vypůjčené,
pěnou z vln necháváš se objímat.
Když v rouši líbáš potají dračí oči,
v domnění, že je to pouhá tvá ruka,
co v ústech s jazykem si pohrává,
když v rouši objímáš počmáraný sloup.
Z tvých očí pak potají stéká droga,
přímo do injekční stříkačky,
připravené hned k použití dalšímu,
v době, kdy drak do dálky odlétá.
A tam, pak, na severu vzdáleném,
v chladném moři na svoji hruď,
poklidu lákáš krakeny ze svých snů,
hnusné, odporné, plné mužských pachů.

Tvé srdce zdobí kříž z křišťálu,
jasný, krásný, ale navždy už tak chladný,
z důvodů obyčejným lidem neznámým.

Ty, básnířko světa poslední…