S rozumem v koncích

Jen sedíš na zastávce a čekáš na autobus, který ti má za chvíli přijet,
díváš se v dál a slunce ti do očí svítí,
poznáváš ten kraj, který je tvým bytím?

Vše se strašně mění a i my se měníme s časem, já brečím a zároveň směji se všem těm promrhaným chvílím. Když ráno vidíš jak lidé se za prací honí a do metra, které přijelo do stanice skáčou, aby jim náhodou něco neuniklo, ptám se, kam tak spěchají? Co je pohání vpřed?

Když jedu kolem a vidím, jak holka čekající na lavičce smutně kouká a vyhlíží svého kluka, který nepřijel a ona na něj čeká marně, ptám se sama sebe,čím to je?

Potkávám spoustu lidí, ale co honí se jim v hlavě nikdo neví, jen oni sami, možná ta černovlasá holka, která se dívá do slunce a brečí myslí na to, jak se co nejlépe zabít. Naposledy si poslouchá svou oblíbenou píseň a čeká.

Každý máme svá trápení a život je nemilosrdný, proč lidé se tak mění, proč z přátel se stávají jen pouzí přísedící? Tak mi pověz milý bože, proč každý na světě se trápí a každého něco bolí?

Rozhlédni se, tohle je svět,
láska a milosrdnost se vytratila,
rozhlédni se znova, tohle je to kde žiješ,
bojím se, abych se v tom velkém světě neztratila.

Zaflusané poschodí, které scházím každý den,
vítr který ti čechrá vlasy a ty se před ním schováváš, místo toho abys byl rád, že ještě fouká.
Kdo z nás všech lidí je jen trochu nevinen,
kdo nasvět bezelstnýma očima se kouká?
Když donedávna nejlepší kamarád tě za zády pomlouvá,
když vrazí ti kudlu do zad, když se nedíváš?

A když z okna autobusu se díváš, vidíš smějící se politiky, kteří slibují.
Ne nadarmo se říká sliby chyby, jejich falešné úsměvy, se pěkně pro někho sledují.

Ukažte mi smysl života, když je vše jen o penězích a moci. Chci po sobě něco zanechat, ale nevím co, když prod davu, který se žene za slevou všechno smete.
Světu už není pomoci...