Váčky okamžiků

Tak se procházím a dívám,
jak říjen doplna dozrává,
tiše kráčím a snívám
o náruči listů zelených,
když jen hnědá zdobí hráz
a v korytě plyne Morava,
někdy nepatrně
vánku se oddává,
jindy tak zběsile
mizí v dáli,
stejně jak ubíhá nám čas…

tak ještě chvíli,
sedám si na balvaní,
jen stíny stromů,
ptačí cvrlikání
a šumící řeka,
nabírám do dlaní,
ale co to…
…protéká

Zkouším tedy dál,
když ptáci už dávno odlétli,
pořád si s tím hlavu lámu,
kdo jen mi to vysvětlí,
ospalé krajiny se ptám,
tu v dálce na prámu
pomalu ke mně připlouvá
sluncem ožehlý převozník…

…čemupak nerozumíš?
Třeba ji já znám,
vyber si, tady z močálu,
odpověď, jestli chceš,
jakoukoli Ti dám…

Ach, převozníčku milý,
to jsou existenční příhody,
proč jen je tolik pomíjivý,
jak cáry vody,
a přitom tak nablízku,
mezi prsty protéká,
ty ho umíš uchopit,
aby se jak zrnka písku
skrz dlaně neprosypal?

Ale to víš, že ne,
vždycky rychle uteče
za dalšími novorozeňátky
a nikdy se nenavrátí
k nám tady zpátky…

jenom stačí když
pořídíš si připínáčky
a budeš sbírat
do osrdečníků
duševních podsvětí,
do lůna pamětí
niterních mezníků,
všechny váčky
jednotlivých
neopakujících okamžiků…