Mihotání smrti a lásky

K obětí smrti
nás vede žití,
a přeci věčná není,
odejde pryč
jak černé mámení.

My jdeme dál,
jdeme k životu,
co přirovnat lze
k srdci tlučení,
když zřím ji,
ach ona,
nádherná a snivá.

Směřujeme v smrt
a ta nás štípá,
žebra se lámou,
lebka puká,
oči křičí,
ale ústa tichá.

Ona i oči tiší,
jen lehounký pláč,
už z radosti,
u ní jsem,
ona tu,
žijeme!