Nezodpovězené

Tolik důležité oddechnout si přeci,
seschlými listy vysušit stavidla,
odtrhnout se od těch ztěžklých věcí
a rozevřít svá zkroucená křídla…

Z povrchu Země se oprostit,
vstříc nepoznaným dálavám,
tu od vás, lidských bytostí
odlepuju se, odpoutávám…

Sledovat jak začíná svítat,
jak rychle přichází nový den
a dokola si přitom pročítat
ten svůj deník nezodpovězeného…

Číst a navracet se tam i zpět,
sešitými osudů vlákénky,
vyměnit otazníky na koncích vět
za tiché neuzavřené myšlenky…

Na první straně o duši psané,
slova co stačí, ač tak holé,
až život přeletí gravitační pole,
co jen se s ní stane?

Snad šňůrkami paprsků nechá se hřát,
jemně dozlatova obarví si líci,
konečně pak ten lehoučký pád,
když zaskotačí si na měsíci…

Snad tak svobodná si volně poletí,
pryč od všech tíh a prokletí,
jen po sítích nebeského šelestu,
když život ukončí tu svou cestu,
otevřou se mu brány nové,
kde tak šťastná, rozjasnělá
na té touze hledané
opustí útroby těla,
ale navždycky zůstane…