Žít ve tmě

Když poprvé pohlédl jsi na svět
a spatřil něžná ústa maminky,
když poprvé vnímals´ luční rostlinky,
jak jiný odstín má každičký květ…

Jak sněženky svou běloučkou koukají
a pampeliška mává žlutou sukénkou,
jak vítr pohrává si s bledou pomněnkou,
co ztratila se v maceškovém jinotaji…

Když pohlédls´ vzhůru, na nebesa,
tam měsíc se tak samovolně kutálí
a kotouč, co pozoruje zpovzdálí,
občas do úplňku lehce jej učesá…

Když kráčels´ přes lesní říčky, vody,
podél kamenů v mechové košili,
na polích zas zlatavé pláně obilí,
tolik líbila se Ti ta pestrost přírody…

Tu najednou všechny pohledy a krásy
ztratils´ je jak zrnko v písku pláže,
však nikdo Ti je nikdy nevymaže,
ukryty zůstanou v Tobě po celé časy…

To na druhé straně

Když člověk do světa poprvé vskočí
a radosti blízkých klesnou na dna,
kolem dítka totiž samá tma…a tma,
i když široce otvírá ty své hluboké oči…

Když nikdy nepozná pozemní půvaby,
jaképak je moře a obláčky v blankytu,
jak moc třpytivý je potůček v korytu,
vždyť Váš temný svět musí být tak chabý…

To lidé nechtěně působí zranění,
když si tak nerušeně povídají,
jak růže v záhoncích se červenají
a vůbec si nedokáží uvědomit,
že žít ve tmě je tak veliké
a těžké umění..

a já smekám